Květen 2013

Pozastavuju...

16. května 2013 v 19:34 | Jane
Nevím co k tomu víc říct, poslední dobou něják nemám čas...
Moc se omlouvám všem, ale pozastavuju

Laura

7. května 2013 v 19:59 | Jane
Nebudu k tomu nic říkat, snad jen to, ať si to užijete, je to poslední, trochu delší no... ale to snad neva,...
Příjemné počtení milí čtenáři...



V tu chvíli jí to došlo. Je ztracená...
Nemá tělo a tudíž ani svůj život, k tomu aby se do něj vrátila potřebuje živé tělo, živé.

25.12. 2006

V krbu zapraskalo dřevo. Všude kolem pulzovala vánoční atmosféra. Lauřina rodina se v tom nesnesitelném starém domě konečně zabydlela. Časem to tu už nebylo tak prázdné a studené, mrtvé a bez života. Tito lidé tomu domu vdechli jakousi svéru, ve které se Viktorie cítila velmi dobře...
Už to byl rok, co jim trvalo zjistit že je to beznadějné. Teď se ale Viktorie snažila nemyslet na nic jiného než na to, jak je Laura šťastná, na teplo krbu a Vánoce.
Byla ráda že ji Laura nenechala ležet v tom starém, dětském pokoji nahoře a vzala ji dolů. Prakticky s něma slavila vánoční svátky...

,, Páni, mami, děkuju, je to nádherné" vydechla Laura když k sobě tiskla její Vánoční dárek - knížku. Na tváři měla šťastný úsměv. Všichni už byli po jídle a po všech těch tradicích, jak jí vysvětlovala Laura. V televizi běžely pohádky, jedna za druhou a dokonce i její protivná starší sestra se tvářila projednou přívětivě.

...

Po půlnoci se v domě rozhostilo hrobové ticho, všichni spali. Jen Viktorie seděla na podlaze, vedle domku pro panenky, jakožto svého pokoje, jenž jí přidělila Laura. Přemýšlela. Všechno bylo jinak, myslela že za těch několik set let bude alspoň trochu moudřejší, ale ne. Pořád je na začátku, bude se snažit tak dlouho, a až se jí to podaří co z toho bude mít? Bude žít v době ve které nic nechápe? Už teď jí všechny věci, o kterých Laura tak nadšeně mluví připadají nesmyslné a směšné. A ta bedna s pohyblivými obrázky je děsivá!
Hlasitě povzdechla, už ani nevím co chci... Ale věděla, ona věděla co chce...moc dobře. Lauřino tělo, to bylo to, co opravdu potřebovala. Ale taky věděla, že Laura by jí nikdy nic takového, o čem smýšlala, neudělala. Nikdy. A vždyť měla Lauru moc ráda. Nedokázala by to...

14.6. 2007
(o nějáký čas později)

,, Viktorie!!!" burácelo jí v uších ,,Viktorie vztávej konečně!!!"
Když se posadila uviděla Lauru s napůl netrpělivým a napůl nadšeným výrazem ve tváři který přímo volal jednu větu: ,,Podívej se, co jsem našla!"
Všimla si že Laura svírá v rukou neuvěřitelně tlustou bichli, která je možná ještě starší než Viktorie. Doufala že to nedopadne stejně jako fotky, které ji téměř rozbrečeli (kdyby brečet dokázala...)
,, Pšššt!" sykla Viktorie ,,vždyť všechny probudíme!"
,, No jo, ale kdybys věděla..." zabrblala si spíše pro sebe než pro Viktorii ,,tak já ti to ukážu venku" povzdechla

Bylo krásné červnové ráno, vzduch byl poměrně horký, všude poletovali motýli a ptáčci, všude bylo krásně.
Laura opatrně zabočila za roh skleníku, jenž stál roky nenavštívený v zahradě a volal o pomoc pod tíhou rozrostlých kytek a plevele.
Vešla dovnitř a položila Viktorii na zem, bylo tam velmi dusno a nedýchatelno, ale Lauře to nevadilo, Viktorii teprv ne.
Dívka otevřela mohutnou knihu a zalistova v ní, pak začala předčítat hlasem, který zněl jinak, než kdyby předčítala nějáký nudný článek o lékařství či čemkoli jiném...
,,...Svět mezi mrtvými i živými, jde polapit do neživých schránek..." chvíli bylo ticho, Laura čekala až slova dostatečně zapůsobí a pak se opět ponořila do četby ,, mrtvá duše se ale v neživé schránce trápí a snaží se najít schránku živou, mluvíme tedy o posednutí," Viktorie na moment zamrkala plastovýma očkama a nechápavě pokrčila rameny, ,,Co? Posednutí? Já nejsem žádný démon nebo ďábel, jsem člověk!"
,, Byla jsi" opraví ji Laura, když ale zachytí Viktoriin smutný úsměv omluví se ,,no tak, chci ti jen pomoct Viktorie..."
,, Ale nejde to! Vidíš snad někdy poblíž nějáké tělo, nebo člověka který by se dal posednout?"
,, Ne" přiznala ale pak si všimla pohledu směrovaného na ni
,, Cože, to nemyslíš vážně!" zalapala Laura po dechu ,, Ty,...ty mě chceš...zabít?" to zabít vyznělo strašidelně, až hororově, ale to co je strašidelné je jen jedno - Viktorie a její nesnesitelná touha po životě.
Laura upustila knížku a během vteřiny zmizela ze skleníku, to bylo poprvé, co se naštvala, spíše vystrašila, poprvé za ty roky co ji Viktorie znala. Mohla za to ale sama, už byla mrtvá a proto neměla právo, na život někoho jiného.

17.6. 2007

,, Promiň..."
,, Já jsem to tak...nemyslela, víš jaké je to být panenka?" povzdechla Viktorie, ¨jenž pozorovala Lauřin naštvaný, nepohnutý pohled.
,, Ne, a odpouštím ti, protože...jsem našla jiný způsob" do její hlasu se pomalu začal vracet zápal
,, Jaký?" vyzvídala Viktorie
,, No...je to složité," ukázala na obrázek založený v knize, byla na něm dívka, nohama se nedotýkala země, oči měla vytřeštěné a vybledné...a mrtvé. Byla mrtvá. Nad ní se skláněli větve staré jabloňe, vypadala přesně jako ta, co stála v zahradě u Lauřiného domu. Okvětní lístky létali kolem ní a těsně u země zmizeli. Ta kresba v sobě měla něco..., zvláštního.
Velkými písmeny pod ní bylo napsáno OSVOBOZENÍ.
To slovo Viktorii opravdu něco řeklo, osvobození znělo tak krásně, tak nedosažitelně a úžasně!
,, A jak to chceš udělat?" polkla Viktorie
,, no... já nevím"
,, počkej" vykřikla Viktorie, když si všimla dalšího obrázku ,, To něco znamená" přelétla prstem po obrázku měsíce v úplňku, po hodinách s ručičkou na dvanáctce, po meči zašpiněném krví a po temné siluetě v zádí, nakonec po mrtvé dívce, jenž leží na zemi a mezi tím vším se vznášel duch té mrtvé dívky, zmatené dívky. Obrázek tentokrát nepůsobil krásně, ale strašidelně a bolestně.
,, ROZPOLCENÁ" přečetla nahlas Laura
,, ty hodiny a měsíc v úplňku nejspíš znamenají čas" konstatovala Viktorie
,, Ten meč, ten znamené smrt, utrpení, nebo bolest"
O temné siluetě nikdo nemluvil, nikdo nevěděl, co k ní má říct...
,, Za dva dny je úplněk"
15.6. 2007

Ta temná silueta nenechala Viktorii klidnou, nějákým zvláštním způsobem ji znala.
Zrovna seděli s Laurou v jejím pokoji, Laura opět listovala knihou a nahlas předčítala,


Brána mezi světy otevře se,
její život to neunese.

Ona vrací se zpět tam, odkud přišla
první hvězda na nebi vyšla,

Rány na duši nelze smýt,
život za život musí být.

"Život za život musí být..."
Bylo ticho, dlouhé, nesnesitelné ticho, které Viktiorii prostoupilo až do mozku. Na chvíli se jí zatočila hlava spatřila siluetu, temnou siluetu která se k ní přibližovala.
Všechno by bylo jasné, jen to kdo je tím temným stínem Viktorii vrtalo hlavou...
Ta silueta tam není jen tak pro nic za nic, něco znamená. A to něco nevěští nic dobrého

16.6. 2007

Dnes. Dnes se to má stát. Dnes se mi vrátí život
Po dlouhém včerejším zkoušení Viktorii bolely i její imaginární kosti, jak si vlastně chcete nazkoušet něco, co se může stát jen jednou? Jednou za život.
Tentokrát musela Viktorie probudit Lauru. Všechno vypadalo jako...naprosto normální den...
Po snídani, šly ven, povídali si, smáli se a všem bylo fuk že Viktorie je panenka. Chtěla, aby to tak zůstalo navždy, ale Laura jednou vyroste a odejde, ona bude pořád tady, pořád stejná, pořád panenka.
Za život potkala už tolik lidí..., v té chvíli si vzpoměla na Georginu, co když Georgina je ta temná silueta? Už od počátku jí nepřála nic dobrého, to všechno, je díky ní. Ano. Georgina.

...

Bylo ticho, za chvíli by mělo odbíjet dvanáct hodin ,, Musím probudit Lauru..."
Na vteřinu zapochybovala, Georgina už je dávno mrtvá, možná je jen duchem, možná prahne jen po jednom, ne po Viktorii, ale po Lauře.
Do celé této záležitosti Lauru doslova zatáhla, měla by klidný, pokojný život a teď se snaží zjistit co existuje mezi světem mrtvých a živých...
Hlasitě povzdechla, teď se všechno změní... Bude živá tím pádem někdy zemře, co když hned? Bála se smrti, protože ji právem měla mít za sebou....
,, Lauro vztávej" zašeptala ,, je čas"
,, jo, jo..." zamumlala Laura ,, ...už jdu..."
Rozechvěle se posadila na postel a nazula si boty, přehodila si přes ramena tlustou mikinu a opatrně uchytila Viktorii do dlaní. O pět minut později cupitala po schodech a její snaha o to, že nikoho neprobudí se pro změnu zdála být úspěšná.
Vyběhla na zahradu a nohama se zabořila do orosené trávy, houkání sov bylo slyšet jen zřídka. Vyběhla dál po zahradě až ke staré jabloni. Položila Viktorii na zem a napjatě sledovala co se bude dít.

...

,,Tma... nic víc" zavzlykala Laura ,, Je mi to moc líto" soucitně se zahleděla na jabloň, na které se ani lísteček nepohnul.
Sotva ale dořekla poslední slova na zem se snesl první spadený lístek, na jeho místě začal pučet plod, a z něho pak květ... Celý strom byl obsypán narůžovělými kvítky...
,, Páni" vydechli zároveň
Jakoby celý měsíc proběhl právě za vteřinu. Viktorie ani neměla čas se rozhlížet po okolí protože, její nohy jí začaly stoupak k nebi. Celá se vznesla výš, skoro ji nebylo vidět, jen listy a květy, které kolem ní poletovaly.
Skrz ně, už ani nespatřila Lauru, do uší se jí vedral krásný zároveň nepříjemný zvuk šelestu listí, jako roj včel se rázem rozletěl celý houf květů. Pomaloučku se snášeli na zem a těsně před dopadením se změnili v nepatrné vločky sněhu. Ty se na zemi rozpustili a pronikly do trávy.
Až celá scéna zmizela do tmy opět se snesla ne zem, tentokrát ve svém těle, byla opravdu člověk, a nebo jen stín vzpomínek? Je to její tělo? Nevěděla...
,, Lauro?" zasýpala
,, Jsi v pořádku?" zeptala se se šťastnými slzami v očích a objala ji
,, Děkuju" usmála se Viktorie ,, Děkuju za všechno, to co se teď stalo, to je jen díky tobě"
Obě se nepřestávaly usmívat a objímat, Viktorie ještě nikdy nebyla tak živá jako teď.

...

,, Dost!" ozval se nachraptělý, zlý hlas, nelze rozlišit z jaké dálky se ozýval, nebo kdo jej vyřkl, jedno bylo jisté, ještě to neskončilo. Ta nebezpečná hloupá hra pokračuje.
Bylo to jakoby vás někdo vytrhl z překrásného snu... nečekané.
Než se Laura otočila, skrz žebra jí proletěl ostrý meč. Z rána začaly vytékat proudy krve a prosakovaly i přes tlustou mikinu, kterou měla Laura oblečenou.
Viktorii pohled byl směsicí hrůzy, smutky a -když si všimla tváře postavy- i nenávisti. Jak mohla?
,, Ber to jako odplatu" řekla Georgina
,, Za co?"
,, Za všechno" její hlas byl plný kruté ironie a posměchu
Až teď si všimla jak vypadá. Je mrtvá, to věděla určitě, oči měla prázdné, bez barvy, podlité krví, bílé šaty též. Světlé vlasy teď ztmavly do havraní, ještě tmavší než její. Ona trpěla, stejně jako Viktorie, ale ta se za to neodplácí. Vždyť ona je na tom vlastně hůř...
To Georgina jí ukradla život, zabila ji a teď zabila i Lauru, která ležela bezvládně na zemi a nedýchala.
,, Proč,... proč jsi to udělala" zavzlykala Viktorie a vrhla se k Lauře
,, Protože jsi mě o to požádala" řekla klidným hlasem
,, Viktorie se na ni podívala zpříma, dokonce se odvrátila od Laury ,, Požádala?"
,, Viktorie, ty potřebuješ tělo" pronesla vážně ,, tobě pořád nedochází že žádné nemáš? Jsi jen duše, dřív nebo později zmizíš z tohoto světa, teď máš skvělou šanci, její tělo je živé, ale oddělené od duše. Pokud teď zaváháš, zemřeš nadobro." Viktorii děsilo s jakým klidem vypráví tak strašlivý plán v celém tomto boji o život, ale co ji děsilo ještě víc je to, že o Lauřino tělo stojí.
,, No tak, běž. " pobídla ji
Na chvíli zaváhala a pak se začala natahovat po mrtvé Lauře...
,, Ne! Nemůžu Georgino" řekla pevně ,, možná že tys to dokázala, ty roky jsem sice trpěla, stejně jako ty, ale nedovolím, aby tak trpěl někdo další."
,, Pozdě" její hlas se vzdaloval a utvářel ozvěnu, už neviděla Georginu, Lauru, Jabloň ani zahradu. Viděla něco úplně jiného, most.
Šla po mostě, dlouho, bez přestávky. Jen šla. Rázem na nic nemyslela. Je mrtvá. Za chvíli tu uvidí i Lauru a možná taky Georginu...

...

V dáli někdo stál, sklopenou hlavou se díval na hladinu jezera. Nebyla to Laura, ale Georgina.
,, Jsi to ty?" zeptala se Viktorie
,, Ano, jsem to já" přikývla a dál sklápěla zrak
,, A Laura je v pořádku?" zeptala se rychle
,, V naprostém" usmála se Georgia, ne ironicky, krutě ani škodolibě. Upřímě. ,, Něco z těch slov co jsi mi řekla jsem pochopila. Pochopila jsem, že jsem ti zničila život, teď půjdu tam dolů. Zasloužím si to. Ty ne, zůstaneš tady. Nebudeš tu sama neboj, jsou tu i lidi, které znáš a je tu pěkně... Jsi mrtvá Viktorie, ale umřela jsi čestně" dopoví a pak se rozplyne v prach který padne dolů, tam kde bude po zbytek staletí.

2.4. 2010

,, Lauro?" zeptá se hnědovlasý chlapec po jejím boku
,,Ano?"
,, Vyprávěj mi o ní" žadoní
,, Tak dobře" usměje se ,, možná bych měla začít tím jak byla statečná, milá a obětavá..."
,, A nebo mám začít úplně od začátku, jsi si jistý, že ji chceš slyšet znova?"
,, Naprosto" zazubí se
,, Tak dobře,...
Seděla ve vysoké trávě. Sněhobílé šaty měla rozprostřené okolo sebe a ledový vítr jí cuchal havraní vlasy. Slyšela odbíjet kostelní hodiny...
Pohled jejích hlubokých modrých očí byl upřen do dálky....."