Duben 2013

Kresba - Manga

29. dubna 2013 v 16:55 | Jane |  Mé kresby
Nevím jestli se to dá tak nazvat, spíš pokus o manga...
No, udělala jsem si novou rubriku a bude sem dávat moje kresbičky, budu se snažit tak několikrát do měsíce, když něco nakreslím a bude to povedené.
Tady jsou moje první kresby v této rubrice:




Trailer - Dools trilogy

28. dubna 2013 v 14:26 | Jane |  K "dools trilogy"
Říkáte si, že jsem se asi zbláznila. Z části je to pravda...
Nevím jestli je to tím, že právě dopisuju třetí díl, nebo tím že jsem poslední týden zkoušela nové věci...ale udělala jsem pro vás, čtenáře "dools trilogy", videoupoutávku!
Ano, pro vás, vám všem je to věnováno.
Dala jsem si s tím celkem dost práci, a výsledek není zas tak špatný... Rozhodně budu moc ráda když se kouknete. A ano, slibuju hned pak (po svéře grafiky a videu k "dools trilogy") se vrátím zas k psaní...
Přeju vám všem příjemnou podívanou
PS - nezapomeňte si zapnout zvuk (ten je na tomto videu obzvlášť důležitý, to víte, ztatilo by to atmoésféru...)


Grafika k "dools trilogy"

27. dubna 2013 v 11:24 | Jane |  K "dools trilogy"
Dneska jsem se rozhodla udělat grafiku k "dools trilogy" aneb panenkovské trilogii, myslím, že se mi celkem povedla...(na to že nejsem nějáký grafik-přeborník) , se mi celkem zamlouvá.
A ještě něco - můžu vás bezpečně ujistit že za nějáký čas tu budete mít i poslední díl, název vám říkat nebudu, jelikož bych vám prozradila menší podstatu děje...
A teď už konečně k té grafice(!), tady ji máte:

Toto je grafika k prvnímu dílu - Georgina:


A toto, jak jste jistě pochopili k druhému - Viktoria:



Tak co, jak se vám líbí?

Dools trilogy

27. dubna 2013 v 10:53 | Jane

_____________________________________________________________________________________________
Galerie-/obálky, fotky, obrázky a vše ostatní co souvisí s panenkovskou trilogií/
____________________________________________________________________________________________________________
Georgina - /První díl trilogie/
____________________________________________________________________________________________________________
Viktorie - /Druhý díl trilogie/
____________________________________________________________________________________________________________
K "dools trilogy" - /vše okolo této trilogie - články/
____________________________________________________________________________________________________________

Srdce ze skla - 2.kapitola

25. dubna 2013 v 16:28 | Jane |  Srdce ze skla
Tak, a máme tu další kapitolku k Srdci ze skla, tentokrát se mi podařilo ji napsat trochu kratší... (dobře, kratší než jsem zamýšlela...) Doufám že se vám bude alspoň trošilinku líbit! Tuto kapitolu věnuji mé nejlepší kamarádce, která mě moc podporuje, ve všem...A ať už dopadne cokoli jak chce, ona mě přesvědší že to tak má být. Bez tebe bych nemohla žít.
Takže teď už mi jen zbývá popřát všem, příjemné počtení...

2.

Zadýchaná procházím lesem. Nemůžu si přiznat že jsem se ztratila, nemůžu. To nejde chodím tudy den co den a nikdy se mi nestalo, že bych se ztratila. Ale už to tak bude. Jsem sama v tom nejhlubším lese. Nikdo nemá ani nejmenší tušení kde jsem, nikdo mě nehledá...

Tráva se mi opétá kolem nohou. Skrz mohutné koruny stromů prochází slabé světlo. Jsem sama.
Slyším šelest listí, zpěv ptáčků ale neslyším člověka.

Zdá se mi že navždy zůstanu tady. Je tu pěkně. Ale jsem sama.

V dáli vidím něco. To něco vypadá jako dům. Chata. Domek. Malý domeček ve kterém jsme si s Jeredem a Elliie hrála jako dítě. Naposledy před šesti lety. Ano, je to tak. Nebudou tomu věřit. Já ho našla!

Dřevěné vrátka se přede mnou samy otevřou a já vstoupím dovnitř. Místnost obsahuje stůl a tři židle, zrcadlo (zaprášené), skříň a hromadu hraček.

Pořád mi to připadá jako včera, co jsme si tu hráli jako malé děti. Ale už je to šest let, šest.

Něco se tu od té doby změnilo...

Do očí mě praští nepatrný třpyt, jenž vychází od stolu. Něco na něm leží. Náhrdelník. Přistoupím blíž a opatrně ho uchopím do rukou. Je krásný, krvavě rudý do tvaru srdce. Nejspíš broušené sklo. Neustále si prohlížím a divím se té dokonalé práci.

Je to to nejkrásnější co jsem za dlouhou dobu viděla...

Chci si ho strčit do kapsy, neudělám to, ale byl by hřích kdybych ho tu jen tak nechala ležet...
Hlavou se mi honí nespočet myšlenek...

Na chvíli se mi zamlží oči, cítím nával štěstí, jsem šťastná, ale nevím proč. To štěstí vychází z náhrdelníku, který se ale v zápětí rozplyne v prach, stejně jako vše ostatní kolem mě. Bezbarvá prázdnota mě sevře ve svých dlaních a mrští do nekonečného prostoru...

...

Když otevřu těžká oční víčka, vidím jen velmi nepatrný obrys postavy blížící se ke mě. Jsem v malé, útulné místnůstce. Líbí se mi tu a něco mi říká že ten člověk přede mnou je pro mě důležitý.
Stropními okny sem proudí přímé světlo, jenž se rozbíjí a lemuje tuto místnost.
Mám na sobě noční košili, dlouhou bílou noční košili. Všechno mi tu ale připadá děsně zastaralé...
Ohlédnu se za sebe, spatřím samu sebe v odrazu zrcadla. Zmocní se mě náhlý šok, a podlomí se mi kolena. Jsem malá holka, typovala bych se tak na šest let, ani víc, ani míň... Zastrčím si za ucho neposlušný pramen vlasů a znova se podívám před sebe.
Postava je nebezpečně blízko, cítím teplo, jenž z ní sálá, ale nestačím jí vzhlédnout do očí. Jsem pryč.

Déšť

22. dubna 2013 v 16:41 | Jane |  Básně
Nevím, jestli je to tím jak mě fascinuje déšť, nebo tím že do básní čerpám inspiraci z přírody. Ale rozhodla jse se sepsat pár veršů o dešti...

Déšť

Malé kapičky vody bičují zem,
ve větru vlaje bílích šatů lem.

Když voda dokáže létat,
když jarní květ počane vzkvétat,

tak dešťový tanec začíná,
ve větrné ukolébavce dítě usíná.

Cítím se volná jako pták,
někdev dáli v dešti odjíždí vlak.

Já přidám se k tanci deště,
slunce nevyšlo ještě...

Když malé kapičky bičují zem,
já zvolám ,,konečně volná jsem!"



Viktoria

14. dubna 2013 v 20:26 | Jane |  Dools trilogy
Zdravím,
po nějáké době jsem se rozhodla že k Georgii udělám i pokračování s názvem Viktoria a možná z toho bude trilogie.
Panenkovská trilogie - jsem šílená! Hmm, doufám že si to užijete. Toto věnuji všem affs a čtenářům. A všem co četli předchozí díl. Doufám že se vá,m bude líbit i tento :))



Je to jako nemoc, nemilosrdná, nakažlivá nemoc. Vědět o celé této záležitosti je vám k ničemu, když jsme uvězněni v těle panenky.

7.5. 2005
Zvedla se ze země srdce jí hlasitě tlouklo, i když žádné neměla. Ztěžka oddychovala, i když dýchat nemohla. Byla sama. Jak dlouho? Stovky let? To nikdo neví.
Zamžourala plastovýma očima a rozhlédla se po dětském pokoji, už dlouho byl pokoj liduprázdný. Proto byla v domě Viktorie k ničemu. Naprosto bezcená, ztracená a zoufalá.

Ze spodního patra se ozývali kroky. To ji vzbudilo.

,, Mami?" pípla holčička ,, jak dlouho tu budeme?"
,, Nevím Lauro" pokrčila její matka rameny
,, To myslíte vážně?!" zasmála se ironicky dívka jenž vkročila do domu, v rukách měla dvě tašky napěchované oblečením.
,, Naprosto vážně" její matka se zatvářila přísně, dívka jen vzdychla a vydala se po schodech nahoru.
,, Počkej Katy!" zavřeštila Laura a vycupitala za ní
Schody vrzali ještě víc než tehdy, kdy po nich šla Viktorie, bylo to tak dávno...
To ještě měla vlastní tělo a žila normální život, než si s ní Georgia vyměnila role. Teď už ale všechno chápala , proč byla tak bezcitná, ty léta co byla uvězněna v plastové schránce z ní vymyli všechnu naději.

,, Kdo je tam dole?" ptala se Viktorie v myšlenkách sama sebe
,, To je obrovskej dům..." vydechla Katy
,, Jo, je to tu super!" rychle přikývla její sestra ,, myslíš že budeme mít svůj pokoj" zasnila se holčička
,, Myslím že jo"

Teď to bylo jiné, Viktorie vzpomínala na to, kdy tu slavil její příbuzný oslavu, teď už je zdřejmě dávno po smrti. Viktorie chtěla brečet, ale nemohla, černé plastové oči byli nejspíš jen pro dojem, nikdo při výrobě panenky netušil že ji někdo využije jako vězení pro mrtvé duše. Teď se jí do hlavy hrnula další otázka ,, kdo to zavinil a proč, proč udělali z panenky, -proboha z panenky- vězení pro duše?!" nevěděla to, ale rozhodně to chtěla zjistit, není tak bezmocná, téhle záhadě přijde na kloub. Zjistí to, i kdyby ji to mělo stát její hrozný, prokletý život.

Dveře do pokoje se s ránou otevřeli, v nich byl vidět obrys stínové postavy, malé holčičky. Laura.
Laura jí nepatrně připomínala Kirstin. Když se rozhlížela po pokoji, v očích měla šťastné jiskřičky. To byl pokoj pro ni.
,, Mami?" zeptá se a odpověď jí přijde z dola ,,ano broučku?"
,, můžu mít tenhle pokoj?"
,,jasně" souhlasí aniž by jen koutkem oka nahlédla do jejího nastávajícího pokoje, měla plné ruce práce a ke všemu ještě telefonovala.

,, Budeš mi chybět Georgio..." znělo Viktorii v hlavě, Kirstin ji měla ráda. A co bylo vlastně s jejím tělem? Žila Georia nadále spokojený život, nebo udělala nějákou hloupost a všichni by vinili ji.? Nevšiml si někdo že se chovám jinak? Že jsem dočista jiný člověk??

Teď ale hledělada do zelených Lauřiných očí. ,, Ahoj!" pozdravila ji dívenka
,, Já jsem Laura" zaculila se ,, a já Viktorie" šeptla
,, Viktorie? Krásné jméno" konstatovala
Ona mě slyší?! Můžu s ní mluvit?
,, Pomůžeš mi?" zeptá se Laury
,, A s čím?" rozesměje se děvčátko prolínavým, zvonivým hláskem
,, s tím, kde teď jsem"
,, Tobě se tu nelíbí?"
,, Ne"
,, A proč?"

Do pokoje vtrha její sestra ,, S kým to mluvíš?"
,, S nikým" Laura popadla Viktorii za pas a schovala do domečku
,, Jseš cvok" usoudila Katy a zabouchla za sebou dveře
Viktorie si v duchu oddychla,
,,protože ..." na chvíli se zarazila, má jí říct jak to opravdu je? ,,protože jsem člověk, vlastně, byla jsem" povzdechla, kdyby mohla brečet tak to udělá.
,, člověk?" Laura vykulila oči ,, Ty?"
,,Ano" Viktorie si zakryla rukama obličej a sledovala Lauru skrz prsty.
,, Páni" vydechla ,, Ty jsi člověk!"

,, Lauro, večeře!" zvolala její matka
,, Počkej tady Viky" přikázala a odběhla pryč
Co teď bude dělat? Udivovalo ji že Laura ještě nezešílela protože mluví s panenkou, a teprv ne, když zjistí že bývala lidskou bytostí.
Možná by jí mohla pomoct, dostat zpátky normální život, nebo alspoň normální smrt. Věděla že smrt by pro ni byla osvobozením. Jako když po dlouhé době spatří sluníčko, mrtvé sluníčko. Bylo by jí rozhodně líp.

8.5. 2005

Dešťové kapky bičovali do tabulek okna, venku bylo poměrně šero, i když bylo teprve velmi časné ráno. Ale Viktorie i Laura už byly vzhůru.
Laura seděla na posteli, nohy měla zamotané do tureckého sedu. Viktorie seděla na zemi a nahlas přemýšlela o jejich plánu.
,, Myslíš že by se v tomhle domě našly nějáké věci z roku mého života?" zeptala se Viktorie zamyšleně
,, myslím že jo" souhlasí nadšeně dívka sedící na posteli ,, myslím, že vím kde můžeme hledat"
,, počkej tady!" tuto větu slyšela čím dál častěji, se svými malými nožkami z plastu by nejpíš moc daleko nedošla...
Během několika minut byla Laura zpátky a přehrabovala se v starožitné truhle.
Naposledy v ní zalovila a v ruce svírala malou potrhanou obálku ,, To bude ono"
Letmo přečetla nápis na ní: VIKTORIA 1933-1964
Viktorie nachvíli zatajila dech, Laura drží ve svých rukách její život!
Opatrně roztrhla obálku a vysypala několik černobílích fotek na postel.
,, Jak...jak..." koktala Viktorie
,, Jak se to sem dostalo?" vyslovila Laura její myšlenku ,, Myslím že nějáký čas co jsi byla v tomto těle jsi musela spát ne?"
,, Nejspíš ano..." teď ale terčem její pozornosti byli pouze a jen fotky ležící na Lauřině posteli.
Laura uchopila první fotku a otočila ji v dlaních. Byla na ní mladá dívka s černými havraními vlasy, které měla zapletené do copu, její modré oči na ně upřeně zírali. Na sobě měla školní uniformu a v ruce tašku s knihami.
Viktorie ztratila tep a na chvíli přestala dýchat. To byla ona. Její první školní den. To ještě byla ve svém vlastním těle.
,, Byla jsi krásná" usoudila Laura a pokusila se usmát, nejspíš pochopila oč tu běží...
Prošla další a další fotky, na jedné z nich byla Viktorie v bílích šatech, kolem ní stálo dalších pět děvčat - Alice, Kirstin, Emily, Molly a Samantha... všechny její sestřenice. Její poslední den.
Na dalších fotkách už se v pohádkových šatech usmívala Georgia. Na poslední z nich už byla dospělá, kůži měla křídově bílou a opírala se o opěradlo židle. Usmívala se jen velmi nuceně. Byla nemocná.
Poslední fotka Viktorii naprosto omráčila. Věděla že nežila dlouho, a doufala že alspoň dobře.
Lauře se po tvářích kutálely slzy, ale nezažívala ani z pola takovou bolest jako Viktorie. Někdo jí ukradl život, to všechno na těch fotkách už nebyla ona.
Obdarovala Lauru zoufalým pohledem.
,, Smiř se s tím"

Pokračování příště...

Změna plánu...

11. dubna 2013 v 17:42 | Jane |  Stíny Zrady
Zdravím,
chci vám oznámit takovou ehm...špatnou zprávu (ne, nekončím s blogem !) ale...
Chtěla bych "změnit" děj v mé povídce Stíny zrady, jako začít od začátku...
Vím že mě asi...umučíte/zabijete/propálíte pohledem/ubodáte k smrti/zhodíte do příkopu/zastřelíte (vyberte si) no, ale prostě jednou mě to napadlo, a chci to změnit¨. Budu chápat když se na to vykašlete, ale já to beru jako nový začátek. Bude to trochu podobné, ale ne stejné to ne...
Život je změna, je mi to líto, ale je to tak.
Doufám, že to chápete :)

Srdce ze skla - první kapitola

6. dubna 2013 v 18:28 | Jane |  Srdce ze skla
Konečně jsem dopsala to, na co jsme všichni čekali - Srdce ze skla. Doufám že vás nějak nezklamu.
Mimochodem, anotaci najdete ZDE!
Tuto kapitolku věnuji všem mým čtenářům, affs a hlavně kamarádům, a zejmána těm nejlepším!
Takže žádný dlouhý vykecávání a rovnou k věci...
Přeju vám příjemné počtení, a doufám že se vám bude líbit...¨

1.

Slyším zvonit budík. Náhle se vytrhnu z mého snu a posadím se na postel. Je sedm ráno, pondělí, to znamená že jdu do školy.
Hlava mi pulzuje bolestí, když si ohmatám horké čelo, zjistím že mám nejspíš horečku. Bezva. Zas se mi zdál ten samý sen ...jako předešlé noci, poslední dobou se mi zdává opravdu často. Slyšela jsem v něm hlasy, bylo to, jakobych je odněkud znala. Otázkou je odkud...
Projdu pokojem a přistoupím ke skříni. Chvíli si lámu hlavu nad tím, co si vezmu na sebe, ale pak mi dojde že je to vlastně jedno, jestli chci vypadat opravdu dobře, nezvládnu to během deseti minut... A když se o to snažím, vztávám brzo ráno a zbytek času strávím v koupelně, ale stejnak mě odtamtud odvleče můj mladší bratr Charlie, který si ještě stěžuje kolik tam trávím času.
Popadnu několik kousků oblečení jenž se mi zamotají pod ruku a vyletím na chodbu. Seběhnu schody a odejdu do kuchyně.
U stolu už sedí Charlie, Mamka a moje malá sestřička Emily. Všichni se cpou sendvičema s burákovým máslem a Emily vesele pohupuje nohama. Otce nemám, zemřel před deseti lety, když mi bylo pět.
,, Ahoj Erin" pozdraví mě Emily
,, Ahoj" oplatím jí a přisednu si ke stolu
,, Kdy jsi šla včera spát? vypadáš ospale" uzná Mamka a odhrne si pramínek tmavých vlasů z obličeje.
,, Už ani nevím" zahledím se do talíře, rozhodně vím že jsem tu noc moc nespala, nejmíň šestkrát jsem se probudila, zpocená a vystrašená.
Charlie jako obvykle mlčí a civí z okna.
Během několika minut jsem najezená.
Zvednu se a odejdu z kuchyně, těsně před odchodem se se všemi rozloučím a pak zabočím do haly, světlo zde proudí jen díky tlustým tabulkám skla, které mi připomínají cihly.
Obuju si tenisky, jelikož venku právě vládne síla horkých letních dnů, kterou mám ráda. vlastně nevím proč ale miluju přírodu, opravdu moc.

Když vyjdu ven po tváři mi sjíždějí sluněční paprsky a svou září mě naprosto oslepují... konečně se cítím opravdu naživu.
Projdu naší malou předzahrádkou a ocitnu se v široké ulici malého městečka Saint Hiney.
Za plotem který rozděluje všechny řadové domky v naší ulici už na mě čeká hnědovlasý kluk, Jered, můj nejlepší kamarád.
Známe se už od školky a moc dobře si rozumíme.
,, Nazdar Erin!" zvolá nadšeně když se octnu v jeho zorném poli
,, Ahoj" usměju se na něj a zlehka do něj šťouchnu
,, Tak co jdeme?" zeptám se a on jen kývne
Nastoupíme do autobusu, a absolvujeme drncavou ceztu do naší školy.
Jered nervózně pokukuje po hodinkách.
,,Sakra" utrousím ,,Už jdeme zase pozdě." Jered pokrčí rameny ,, Zato ale nemůžeme" oba namíříme obviňující pohledy na polospícího autobusáka jenž se zmateně rozhlíží po vozovce.
,, Za půl hodiny jsme tam" odhadl Jered, jako vždy měl pravdu...

Škola na Saint Hiney je jako všechny ostatní - zlověstní učitelé, odporné jídlo a rozesmátí studenti...
Je to tam celkem fajn, ale žádné pokroky od naší školy nečekám. Většinou to tam beru jako vězení... I když se spolužáky si moc dobře rozumím, tedy až na některé výjimky...
Před školou proudí skupinky upovídaných studentů mezi kterými spatřím Eliie, taky skvělá kamarádka.
,, Ahoj Eliie!" zakřičíme s Jeredem dvouhlasně, dívka se zrzavými vlasy si to k nám namíří s přátelským pohledem ve tváři.
,, Ahojte" zakřičí Ellie, která se pořád ještě snaží prodrat se mračny puberťáků, když se jí to podaří připojí se k nám.
Celá trojice vejdeme do budovy školy. Přece jen jsme to celkem včas stihly.
,, První hodinu máme Fyziku" zakření se Jered, on Fyziku nesnáší. Já mám ale pocit že mu jde...vlastně mu jde plno věcí, stejně tak Eliie a jen já jsem narodila na všechno naprosto levá.

V hodině Fyziky to bylo jako vždy, učitel Thomas nám vyprávěl výklady přívětivým tónem, ve tváři se ale vždy zlomyslně zašklebil když se někomu něco nesvedlo (například mě)...
,, A teď se rozdělte do skupin" zavelí Thomas
Všichni začnou zmateně pobíhat po třídě, já se přisunu k Eliie a Jeredovi.
,, Hej, kam si myslíš že deš?!" zarazí mě Shannon a pohodí blond vlasy, za ní zachichotá dvojice jejích kumpánek...
,, Ach jo" vzdychnu potichu a rychle se obrátím ke Jeredově lavici. Shannon, taky známá jako "barbie", která má vždy po boku Jasmine a Helen patří mezi školní elitu. Všechny tři, samozdřejmě.
Zbytek hodiny jsme ze sebe dělaly pokusné králíky pana Thomase. Eliie to očividně nevadilo ale my s Jeredem jsme byli s nervy v koncích... Až do oběda mi v hlavě znělo Jeredovo: ,, Ne děláš to špatně!!!"

U oběda jsem přemýšlím o mém snu, zdá se mi pořád, každou noc na mě čeká, dokud neusnu...
,, Zůstáváš tady pak?" ptá se EllieJereda a máchá jídelní lžící ve vzduchu
Jered přikývne. ,, Cože?" zeptám se zmateně když se vynořím ze svého světa
,, Zůstáváme tady s Jeredem a podílíme se na přípravě školního plesu" vysvětlí Eliie
,, A to jste mi neřekli dřív?" vyprsku
Oba na mě zděšeně zírají. Poslední dobou mám dost velké výkyvy nálad...
,, Ne, já jen..." koktá Jered
,, Ne, to nevadí, fajn jen mi to příště řekněte dřív jo?" pokusím se o úsměv
,, Spolehni se"
Jen co dojíme se Jered s Ellie zvednou, rozloučí se se mnou a odkráčejí na přípravy plesu. Já se za ni chvíli strnule dívám a pak přistoupím k okýnku, odložím tácek a odejdu ven.
Nevím proč, ale zpěchám. Nemám k tomu žádný důvod, občas dělám věci, ke kterým důvod nemám. Ale to děláme vlastně všichni, například Charlie minulý týden nevysvětlitelně zmizel, další den se vrátil a dělal jakoby nic, všichni jsme se o něj báli. Pak jsem se ho ptala, co se stalo ale on mi neodpovídal. Poslední dobou se chová zvláštně. Prostě typickej puberťák. Jsem ráda že já už jsem z toho vyrostla.

Vejdu ven, panuje tam stejné počasí jako ráno. Dnešek je zvláštní, většinou odcházím domů v doprovodu Jereda nebo Ellie...
Mám divný pocit. Cítím se provinile.,, ale vím, že by se tak měli cítit oni. Oba. Ale taky vím, že je musím nechat i chvíli o samotě, nechci se chovat jako stíhačka. Pamatuju si na ten den co mi Ellie řekla že miluje mého nejlepšího kamaráda. Přesně minulé léto. Doteď se s tím Jeredovi nesvěřila. A možná, je to kvůli mě. Možná že by jsme už pak nebyli kamarádi, byli jsme zvyklí chodit na plesy všichni tři společně, ale vím že Ellie čeká že ji Jered dnes pozve na ples. Půjdou spolu, jen oni dva. A co já?! Nejspíš tam letos nepůjdu, přemýšlím nad tím už moc dlouho."

Snažím se vypudit své myšlenky z hlavy.

Autobus mi odjíždí před nosem. Dnes půjdu lesem...