Zdravím,
po nějáké době jsem se rozhodla že k Georgii udělám i pokračování s názvem Viktoria a možná z toho bude trilogie.
Panenkovská trilogie - jsem šílená! Hmm, doufám že si to užijete. Toto věnuji všem affs a čtenářům. A všem co četli předchozí díl. Doufám že se vá,m bude líbit i tento :))
Je to jako nemoc, nemilosrdná, nakažlivá nemoc. Vědět o celé této záležitosti je vám k ničemu, když jsme uvězněni v těle panenky.
7.5. 2005
Zvedla se ze země srdce jí hlasitě tlouklo, i když žádné neměla. Ztěžka oddychovala, i když dýchat nemohla. Byla sama. Jak dlouho? Stovky let? To nikdo neví.
Zamžourala plastovýma očima a rozhlédla se po dětském pokoji, už dlouho byl pokoj liduprázdný. Proto byla v domě Viktorie k ničemu. Naprosto bezcená, ztracená a zoufalá.
Ze spodního patra se ozývali kroky. To ji vzbudilo.
,, Mami?" pípla holčička ,, jak dlouho tu budeme?"
,, Nevím Lauro" pokrčila její matka rameny
,, To myslíte vážně?!" zasmála se ironicky dívka jenž vkročila do domu, v rukách měla dvě tašky napěchované oblečením.
,, Naprosto vážně" její matka se zatvářila přísně, dívka jen vzdychla a vydala se po schodech nahoru.
,, Počkej Katy!" zavřeštila Laura a vycupitala za ní
Schody vrzali ještě víc než tehdy, kdy po nich šla Viktorie, bylo to tak dávno...
To ještě měla vlastní tělo a žila normální život, než si s ní Georgia vyměnila role. Teď už ale všechno chápala , proč byla tak bezcitná, ty léta co byla uvězněna v plastové schránce z ní vymyli všechnu naději.
,, Kdo je tam dole?" ptala se Viktorie v myšlenkách sama sebe
,, To je obrovskej dům..." vydechla Katy
,, Jo, je to tu super!" rychle přikývla její sestra ,, myslíš že budeme mít svůj pokoj" zasnila se holčička
,, Myslím že jo"
Teď to bylo jiné, Viktorie vzpomínala na to, kdy tu slavil její příbuzný oslavu, teď už je zdřejmě dávno po smrti. Viktorie chtěla brečet, ale nemohla, černé plastové oči byli nejspíš jen pro dojem, nikdo při výrobě panenky netušil že ji někdo využije jako vězení pro mrtvé duše. Teď se jí do hlavy hrnula další otázka ,, kdo to zavinil a proč, proč udělali z panenky, -proboha z panenky- vězení pro duše?!" nevěděla to, ale rozhodně to chtěla zjistit, není tak bezmocná, téhle záhadě přijde na kloub. Zjistí to, i kdyby ji to mělo stát její hrozný, prokletý život.
Dveře do pokoje se s ránou otevřeli, v nich byl vidět obrys stínové postavy, malé holčičky. Laura.
Laura jí nepatrně připomínala Kirstin. Když se rozhlížela po pokoji, v očích měla šťastné jiskřičky. To byl pokoj pro ni.
,, Mami?" zeptá se a odpověď jí přijde z dola ,,ano broučku?"
,, můžu mít tenhle pokoj?"
,,jasně" souhlasí aniž by jen koutkem oka nahlédla do jejího nastávajícího pokoje, měla plné ruce práce a ke všemu ještě telefonovala.
,, Budeš mi chybět Georgio..." znělo Viktorii v hlavě, Kirstin ji měla ráda. A co bylo vlastně s jejím tělem? Žila Georia nadále spokojený život, nebo udělala nějákou hloupost a všichni by vinili ji.? Nevšiml si někdo že se chovám jinak? Že jsem dočista jiný člověk??
Teď ale hledělada do zelených Lauřiných očí. ,, Ahoj!" pozdravila ji dívenka
,, Já jsem Laura" zaculila se ,, a já Viktorie" šeptla
,, Viktorie? Krásné jméno" konstatovala
Ona mě slyší?! Můžu s ní mluvit?
,, Pomůžeš mi?" zeptá se Laury
,, A s čím?" rozesměje se děvčátko prolínavým, zvonivým hláskem
,, s tím, kde teď jsem"
,, Tobě se tu nelíbí?"
,, Ne"
,, A proč?"
Do pokoje vtrha její sestra ,, S kým to mluvíš?"
,, S nikým" Laura popadla Viktorii za pas a schovala do domečku
,, Jseš cvok" usoudila Katy a zabouchla za sebou dveře
Viktorie si v duchu oddychla,
,,protože ..." na chvíli se zarazila, má jí říct jak to opravdu je? ,,protože jsem člověk, vlastně, byla jsem" povzdechla, kdyby mohla brečet tak to udělá.
,, člověk?" Laura vykulila oči ,, Ty?"
,,Ano" Viktorie si zakryla rukama obličej a sledovala Lauru skrz prsty.
,, Páni" vydechla ,, Ty jsi člověk!"
,, Lauro, večeře!" zvolala její matka
,, Počkej tady Viky" přikázala a odběhla pryč
Co teď bude dělat? Udivovalo ji že Laura ještě nezešílela protože mluví s panenkou, a teprv ne, když zjistí že bývala lidskou bytostí.
Možná by jí mohla pomoct, dostat zpátky normální život, nebo alspoň normální smrt. Věděla že smrt by pro ni byla osvobozením. Jako když po dlouhé době spatří sluníčko, mrtvé sluníčko. Bylo by jí rozhodně líp.
8.5. 2005
Dešťové kapky bičovali do tabulek okna, venku bylo poměrně šero, i když bylo teprve velmi časné ráno. Ale Viktorie i Laura už byly vzhůru.
Laura seděla na posteli, nohy měla zamotané do tureckého sedu. Viktorie seděla na zemi a nahlas přemýšlela o jejich plánu.
,, Myslíš že by se v tomhle domě našly nějáké věci z roku mého života?" zeptala se Viktorie zamyšleně
,, myslím že jo" souhlasí nadšeně dívka sedící na posteli ,, myslím, že vím kde můžeme hledat"
,, počkej tady!" tuto větu slyšela čím dál častěji, se svými malými nožkami z plastu by nejpíš moc daleko nedošla...
Během několika minut byla Laura zpátky a přehrabovala se v starožitné truhle.
Naposledy v ní zalovila a v ruce svírala malou potrhanou obálku ,, To bude ono"
Letmo přečetla nápis na ní: VIKTORIA 1933-1964
Viktorie nachvíli zatajila dech, Laura drží ve svých rukách její život!
Opatrně roztrhla obálku a vysypala několik černobílích fotek na postel.
,, Jak...jak..." koktala Viktorie
,, Jak se to sem dostalo?" vyslovila Laura její myšlenku ,, Myslím že nějáký čas co jsi byla v tomto těle jsi musela spát ne?"
,, Nejspíš ano..." teď ale terčem její pozornosti byli pouze a jen fotky ležící na Lauřině posteli.
Laura uchopila první fotku a otočila ji v dlaních. Byla na ní mladá dívka s černými havraními vlasy, které měla zapletené do copu, její modré oči na ně upřeně zírali. Na sobě měla školní uniformu a v ruce tašku s knihami.
Viktorie ztratila tep a na chvíli přestala dýchat. To byla ona. Její první školní den. To ještě byla ve svém vlastním těle.
,, Byla jsi krásná" usoudila Laura a pokusila se usmát, nejspíš pochopila oč tu běží...
Prošla další a další fotky, na jedné z nich byla Viktorie v bílích šatech, kolem ní stálo dalších pět děvčat - Alice, Kirstin, Emily, Molly a Samantha... všechny její sestřenice. Její poslední den.
Na dalších fotkách už se v pohádkových šatech usmívala Georgia. Na poslední z nich už byla dospělá, kůži měla křídově bílou a opírala se o opěradlo židle. Usmívala se jen velmi nuceně. Byla nemocná.
Poslední fotka Viktorii naprosto omráčila. Věděla že nežila dlouho, a doufala že alspoň dobře.
Lauře se po tvářích kutálely slzy, ale nezažívala ani z pola takovou bolest jako Viktorie. Někdo jí ukradl život, to všechno na těch fotkách už nebyla ona.
Obdarovala Lauru zoufalým pohledem.
,, Smiř se s tím"
Pokračování příště...